Dobrodružné zážitky uprostřed divoké přírody, tajemství některých speciálních efektů a tematický rozbor samotného filmu. Druhá část článku je zde.

Peklo uprostřed ráje

S příchodem druhé poloviny května již natáčení nabralo ničím nepřerušovaný rytmus. Strasti spojené s podmínkami uprostřed deštného pralesa se ale ještě více prohloubily. Agresivní mravenci, krvechtivé pijavice žijící v tekutém bahně, komáři a jedovatí hadi. Do toho extrémně členitý terén bez jediného rovného místečka. Jakoby to nestačilo, značnou část štábu včetně herců potrápila i gastroenteritida, hovorově označovaná termínem „Montezumova pomsta“. Příčinu infekce nebylo třeba hledat nějak dlouho. Ukázalo se, že za střevními potížemi stála voda v hotelu, která nepatřila zrovna mezi nejčistší. Koproducenti tedy obratem zajistili desítky litrů vody balené. Úmorné vedro a neuvěřitelná vlhkost vzduchu ztěžovaly dýchání. Každá scéna navíc potřebovala patřičně nasvítit, což s sebou neslo další nepříjemná úskalí, jelikož rozpálené filmařské reflektory mířící na herce okolní teplotu ještě zvyšovaly.

Zatímco Arnold pár kil shodil dobrovolně v rámci tréninku, režisér McTiernan přišel o deset kilogramů docela nedobrovolně. Natolik se bál zdejší stravy. Střevní infekce se mu sice zázrakem vyhnula, ale prohloubila jeho obavy. Jedl málo, pracoval nad rámec povinností. Takový zápřah se holt někde projevit musel. A své si bezesporu užil i 220 centimetrů dlouhý herec Kevin Peter Hall. Nasoukán do nového kostýmu Predátora cedil pot po litrech. Skrze masku prakticky nebylo nic vidět, což v kombinaci s tíhou a nevyvážeností celého kostýmu vedlo k řadě nepříjemností. Nějaké to uklouznutí po mokrých kamenech, občasný pád, náraz do stromu, do skály. Zásadním způsobem se musela upravit strategie. Komparzisté z masky sundali hledí a Peter Hall si požadovanou trasu prošel nanečisto, klidně i desetkrát po sobě. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že v ostrých záběrech chodil herec po paměti a řídil se instinktem. I když fenomenální zpracování kostýmu a jeho nepopiratelná fotogeničnost odvedla svou práci takřka automaticky, herecký vklad Petera Halla je neoddiskutovatelný. Dal Predátorovi duši.

S koncem hlavního natáčení mohla většina herců odcestovat a konečně si odpočinout. To však neplatilo pro hlavní hvězdu filmu ani mimozemského lovce. Po krátké přestávce se štáb musel vrátit do Palenque a zhotovit klíčovou noční sekvenci. Část závěrečného souboje už byla bohužel natočena s původním kostýmem, a tak nezbývalo, než celé finále udělat znovu a lépe. Tou dobou se ale přiblížil listopad a v noční džungli začala být pořádná kosa. Scénář hovořil jasně. Major Dutch přišel vlivem předchozího děje téměř o všechno vybavení včetně oblečení. Predátor spoléhal při lovu na termovizi a major musel svou kůži potřít bahnem, aby snížil tělesnou teplotu. Herec byl od hlavy až k patě natřen hrnčířskou hlínou, která mu tělesnou teplotu reálně o pár stupňů snížila. Od té doby se neustále třásl zimou. Koprodukce sice zajistila speciální ohřívací lampy, ale ty se musely používat s citem, neboť hlínu vysoušely a ta začala pochopitelně praskat. 

Arnold mezi scénami popíjel lovecký čaj obohacený o alkohol, který jej alespoň trochu zahříval. Nesměl to však přehánět, aby zbytečně nekazil nadcházející záběry. Kdykoliv to kamera umožnila, například když se točil polodetail, chytl se Arnold pevně větve, liány či stromu, čímž třes těla dokázal snížit na minimum. Závěrečný souboj tváří v tvář měl přesně rozfázovanou choreografii, ale i tak jednou napůl slepý Peter Hall neodhadl výšku a obří tlapou zasáhl Arnolda rovnou do tváře. Bitva na život a na smrt představovala vyvrcholení celého filmu a preciznost zde hrála velkou roli. Spoustu záběrů bylo nutné opakovat a Peter Hall dělal vše proto, aby v těžkém kostýmu působil mrštně a nebezpečně. Jakmile padla poslední klapka a natočený materiál se koncem roku 1986 přesunul do postprodukce, zalil celý štáb pocit úlevy a především dobře odvedené práce.

Predátor a jeho čáry

Za úvodní sekvencí s mimozemským korábem plujícím vesmírem stála společnost Quest Images. Veškeré doprovodné vizuální efekty včetně elektrických výbojů, jisker, termovize a zářící zelené krve vytvořila společnost R/Greenberg Associates. A ano, tato společnost má na svědomí i efekt specifického maskování nebo též neviditelnosti. Jak chcete.

Za tímto působivým vizuálním trikem nestojí raná počítačová animace, jak si mnozí dodnes myslí, ale rafinovaný nápad. Pro docílení efektu musel štáb se společností R/Greenberg Associates kooperovat již během natáčení. Na place byl přítomen sekundární, podstatně jednodušší kostým Predátora, který byl kompletně červený. Důvod byl prostý. Červená je z hlediska kontrastu nejvzdálenější barvou zelené. Natočila se například scéna, v níž Predátor běží lesem, aby mohl dostihnout a zabít Ala Dillona. Tedy v daném záběru běžel herec v rudém kostýmu. Ten samý záběr byl okamžitě natočen znovu, ovšem nyní již bez herce. Pohyb kamery musel být naprosto totožný. Jediný rozdíl spočíval ve vyměněné čočce objektivu, která byla o pár procent širší. První natočený záběr byl ve studiu upraven technikou chroma key (též barevné klíčování, greenscreen či bluescreen). Zjednodušeně řečeno, červená barva se v počítači zcela odstranila a vznikla černočerná silueta běžícího muže. Tento materiál se opticky překryl s druhým pořízeným záběrem a onen mírně rozostřený obraz pořízený širší čočkou vyplnil černou díru. Iluze obrysu mimozemšťana, jehož tělo je maskováno džunglí, byla kompletní!

Vojenský rytmus

Nejeden hudební teoretik měl v pozdějších letech tendenci obviňovat Alana Silvestriho ze sebevykrádání. Co já vím? Možná oprávněně. Zrovna tak ale určitě vím, že v osmdesátých letech byl tento hudební skladatel v neuvěřitelném tvůrčím rozmachu. Když se řekne Predátor, automaticky se mi vybaví ikonické monstrum, major Dutch, „bezbolestná“ a vojenským maršem nasáklé partitury. Alan Silvestri si účast na filmu Predátor zajistil díky parádní práci, jakou odvedl na sci-fi komedii Návrat do budoucnosti (1985). Predátor je ideální ukázkou jeho typických hudebních postupů. Ostré smyčce, hluboké tóny lesních rohů a rychlé údery do tympánů, které zvyšují napětí a odrážejí animální podstatu džungle. Film využívá výhradně autorskou hudbu tohoto legendárního hudebního skladatele s výjimkou klasické skladby „Long Tall Sally“ od Little Richarda. Ještě dodejme, že Silvestri komponoval hudbu i pro druhý díl Predátora (1990). Nejvyšší čas, podívat se na film pěkně zblízka!

Podvracení maskulinity

Major Dutch (Arnold Schwarzenegger) a skupina jeho věrných žoldáků jsou najati vládou, aby uprostřed latinskoamerické džungle provedli záchrannou akci. Američtí vládní úředníci omylem přeletěli hranici a pravděpodobně padli do nepřátelského zajetí. Vojenskou jednotku doprovází i manipulativní loutka CIA Dillon (Carl Weathers). Po masivním střetu s nepřáteli si Dutch i jeho muži uvědomí, že byli zneužiti a degradováni na úroveň vražedného komanda, které za někoho odvedlo špinavou práci.

Tento příběhový balast, jehož jediný účel spočívá ve zvýraznění zdánlivé neporazitelnosti komanda, je odsunut do pozadí, jakmile do záběrů vstoupí pohled z perspektivy Predátora (Kevin Peter Hall). Mimozemský lovec si jednotku vojáků vybere pro ukojení své vášně, což je „sportovní“ lov a sběr trofejí. Je vybaven neviditelností, termovizí, laserovým dělem, ostrými čepelemi a impozantní fyzickou silou. Akční žánr začne postupně ustupovat krvavému thrilleru, neboť vojáci si plně uvědomují, že jsou pronásledováni a loveni, jen netuší čím nebo kým. Systematické oklešťování jednotky způsobí, že na konci proti sobě stanou dvě nejsilnější postavy. Člověk a mimozemšťan, přičemž Dutch se pokusí prohodit role a udělat z lovce svou kořist.

Oslnivý produkt režiséra Johna McTiernana je jedním z mála pokrokových akčních filmů stvořených pod záštitou Hollywoodu osmdesátých let. Pro Schwarzeneggera šlo o vzácný úkrok stranou od komerčně sice úspěšných, ale mysl otupujících filmů plných přestřelek a siláckých gest. Je nutné uznat, že i Predátor nabízí jeho typické výrazové propriety, jako třeba hod obřího nože, jenž nepřátelského partyzána přišpendlí ke zdi. Celý výjev doplní usmívající se Dutch obligátní hláškou: „Jen tu zůstaň.“ Jde samozřejmě o trademark herce, nutný rozpoznávací symbol. Film však vyniká dokonalou harmonií, která dává akční ikonu a stvoření z vesmíru do rovnováhy. Ani jedna z postav není upřednostňována před tou druhou. Predátor i Dutch jsou vyrovnaní protivníci. Legendární silák obtěžkaný velkými svaly a mimozemšťan s velkými kusadly. Dva impozantní titáni bojující o přežití. Oba využívají svou sílu a instinkty k tomu, aby se navzájem zabili, a i když je výsledek v důsledku předvídatelný, dokáže vyvolat příjemný pocit zadostiučinění.

Pomalu se dostáváme k tomu, proč je Predátor tak výjimečný a co jej pozvedá na úroveň nadčasových filmů. Jde o způsob, jakým snímek kope do přehnané maskulinity, což je prvek, který McTiernan dotáhl k dokonalosti ve svém následujícím filmu. Úvodní přepálená třetina je zde nezbytná. Začíná to, když si Dutch a Dillon přátelsky podají své obří pracky. Detail na obrovské, krví napumpované bicepsy je téměř groteskní. V tuto chvíli stačí dát pod televizi prázdný lavor a zachytávat do něj odkapávající testosteron. Predátor s touto hrou ještě notnou chvíli pokračuje. Diskuse chlapů uvnitř vrtulníků připomíná verbální soutěž o největšího alfa samce na světě: „Vy jste ale banda teplejch kreténů. Tohle z vás v posteli udělá pořádný tyranosaury. Jako jsem já!“ V okamžiku, kdy naše malá skupina žoldáků vypálí do základu celý partyzánský tábor, už nikdo nepochybuje o jejich neporazitelnosti.

Jenže záhadný lovec používá kromě stejné míry mužnosti i pokročilé technologie a chladnokrevný styl zabíjení. Hrubou sílu a přehnaný macho útok, který fungoval na partyzány, Predátor zdatně obchází a postupným zabíjením lidských cílů vyvolává u vojáků pocity strachu a paranoii. Posledním zoufalým pokusem o přežití maskulinity je frenetická palba od boku proti maskovanému nepříteli. Štěkot zbraní natřásá svalstvo vojáků, prázdné nábojnice se kupí na zemi a několik metrů zeleného království je nenávratně zničeno. Výsledkem je malý škrábanec a pár kapek fosforeskující zelené krve. Primitivní druh síly na Predátora zkrátka neplatí. Musím podotknout, že mezi tímto filmem a hororovým subžánrem slasher vidím jistou analogii. Místo mužných vojáků si dosaďme namyšlené teenagery, maskovanému Predátorovi dejme do rukou mačetu a máme tu akční variaci na Pátek třináctého (1980). Teenagery v těchto filmech zrazuje většinou arogance a rebelství. Vojáci ve filmu Predátor zase dojíždějí na přehnanou maskulinitu. Naproti tomu hlavní hrdinka v hororech poráží zlo s pomocí rozumu, což vlastně platí i pro majora Dutche.

Pokud u této analogie ještě chvilku zůstaneme, tak hlavní rozdíl spočívá v tom, že Predátor nezabíjí pro nic za nic. Predátor není zhmotněním neuchopitelného zla. V lovu spatřuje životní styl, filozofii, sport, a nachází v něm potěšení i výzvu. Své vysoce pokročilé technologie používá, protože ví, že jeho budoucí oběti mají vlastní arzenál nebezpečných zbraní. Z jeho pohledu je nutné zachovat jistou míru férovosti. Dutch je na konci téměř nahý a dokonce se mu povede Predátora na okamžik zahnat do kouta. Toho si vesmírný lovec cení, a proto jej vyzve na duel muže proti muži. Aby Dutch zvítězil, musí odložit maskulinitu stranou a zapojit důvtip i inteligenci. Mazaně využívá animálního vzrušení smrtonosného dravce a vláká jej do pasti. Dutch vyhraje nikoliv díky svalům, ale rozumu, zatímco Predátorova sázka na fyzickou sílu ho přivede do záhuby.

Režie McTiernana je stejně precizní jako rafinovaná. Po vzoru Čelistí (1975) ukazuje do jisté doby z hlavní atrakce filmu absolutní minimum. Znepokojivé pohledy z očí tajemného mimozemšťana a výborné zvukové efekty podobné tlukotu srdce navozují intenzivní pocit napětí. Film se těmito sekvencemi dotýká samotných hranic hororového žánru. Při první projekci zde strach pramení z diváckého očekávání. Tušíme, že monstrum je tam venku, ale jinak o něm vlastně nic nevíme. Kdy udeří, co všechno umí, jak asi vypadá? A když už je výtvor Stana Winstona ukázán v celé své kráse, McTiernanova režie a dynamická partitura Alana Silvestriho z něj učiní impozantní zvíře, které umí vyděsit, kdykoliv se přiblíží k objektivu kamery. Nápad s postupným odhalováním je korunován závěrečným duelem, kdy Predátor odloží masku a ukáže finální vrstvu monstrozity. Možná, že šlo v důsledku jen o osobní potřebu Winstona dokázat světu, kdo je opravdovým mistrem speciálních efektů, ale kdo by mu ten pocit nedopřál? Obzvláště, když má výsledek tak mohutný dopad. 

Za sebe musím ještě říct, že jde do dnešních dní o nejlépe nasnímanou džungli, jakou jsem ve filmu kdy viděl. Ani legendární Fitzcarraldo (1985) od Wernera Herzoga mě nedokázalo do přírodních krás vtáhnout tolik jako režie Johna McTiernana a kamera Donalda McAlpina.

O kolika akčních filmech z osmdesátých let můžeme prohlásit, že zestárly se ctí? Moc jich nebude. Hodně těchto reliktů obsahuje zvláštní detaily, které dnes přitahují naší pozornost více než příběh samotný. Syntetický hudební doprovod, styl oblékání, žánrová klišé, průhledné efekty. Predátor zestárl extrémně dobře. Skoro se dá říci, že mu ty roky sluší. Originálně pojatý nepřítel a příběh zasazený do prostředí, které se vůbec nemuselo opírat o signifikátory tehdejší doby, bylo skvělým tahem. Džungle zkrátka vypadá stejně dnes jako tehdy a univerzálnost vojenské výstroje je rovněž téměř neměnná. Řemeslně skvěle odvedená režijní práce, přehledné akční scény, působivé vizuální a speciální efekty. Při poměru kvality a kvantity si jen málokterý film Arnolda Schwarzeneggera zaslouží hluboké uznání. Pokud odstraníme sentiment, pak nezbývá než konstatovat, že Predátor je jedna z těch výjimek, kdy se nezničitelná akční hvězda objevila v po všech stránkách skvělém filmu.

Zdrženlivý úspěch

Horký 12. červen roku 1987. Přesně ten den měl Predátor svou americkou premiéru. Během zahajovacího víkendu se stal číslem jedna v amerických kinech a téměř okamžitě vydělal dvanáct milionů dolarů. S dalšími týdny se tržby nezadržitelně přiblížily ke stomilionové hranici. Byl tu nový trhák, který fanoušci vzali bez výhrad. Dokonce ani relativně vysoký rating „R“ udělený radou pro klasifikaci filmů (MPAA) neohrozil vítězné tažení Predátora. Ovšem kritické reakce byly až nezvykle protichůdné. Jakoby recenzenti nevěděli, jak s filmem naložit. Jistě, úžasné efekty sebraly dech absolutně každému, ale příběh a především podstata toho, o co se v něm McTiernan snažil, jaksi unikala většině novinářů. Michael Wilmington z Los Angeles Times označil scénář za prázdný blábol, který nezachrání ani speciální efekty. Podobně se k celé věci stavěl deník The New York Times. Ten film popisoval jako krajně nudný thriller s nečekaně vysokou technickou úrovní. Snad jen světoznámý kritik Roger Ebert byl ochoten Predátora výrazným způsobem pochválit.

Pokud jde o tržby, tak filmem Smrtonosná past dokázal McTiernan potvrdit, že úspěch Predátora nebyl pouhou náhodou. Tou dobou se Schwarzenegger dostal do menšího konfliktu s manažery 20th Century Fox. Ti herce mermomocí tlačili do dalšího pokračování, ale jejich podmínky zaváněly od počátku průšvihem. Chtěli pokračování natočit za stejné peníze a navíc s jiným režisérem, který nebude tak drahý, protože cena McTiernana zcela přirozeně vzrostla. Pokračování měl točit rutinér Stephen Hopkins, jehož jediným studiovým filmem byla Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu (1989). Marně se Joel Silver snažil přimět Arnolda ke spolupráci. Přitom řešení bylo nasnadě. Větší rozpočet, pořádný režisér a zajímavý scénář. Šlo ještě o časy, kdy Arnold důsledně přemýšlel o každém projektu, do něhož měl vstoupit. Vadil mu režisér i příběh zasazený do městského prostředí: „Koho bude zajímat koukat na Predátora v ulicích, když ve městech máme skutečných predátorů více než dost?“ Herec tak narážel na války gangů, při kterých umírají lidé každou chvíli. Tím spolupráce mezi Arnoldem a Joelem navždy skončila.

Ten druhý slavný mimozemšťan

Čas hrál jednoznačně ve prospěch Predátora. Postupně se z něj stala oceňovaná klasika akčního a sci-fi žánru. Jistě není obtížné pochopit, proč. Plynulá, jistá a klaustrofobická režie Johna McTiernana pomohla filmu zajistit nesmrtelnost stejně jako ikonické monstrum z dílny Stana Winstona. Z postavy Predátora se stal globální fenomén, který pronikl do literatury, komiksů i videoherního průmyslu. Časem byla prohloubena jeho fascinující mytologie a poté, co díky náhodě a fantasii fanoušků stanul tváří v tvář proti Vetřelci, rozrostla se celá franšíza do dalších směrů. Kvalitu následujících filmů s mimozemským lovcem asi nemá cenu příliš rozebírat. Přiznám se, že mám celkem slabost pro druhý díl, ale s naprostou jistotou budu vždy tvrdit, že originál je jen jeden. Predátorem od Johna McTiernana si vždy spolehlivě zpříjemníte necelé dvě hodiny života. Je to vzrušující film nabitý adrenalinem a živočišnou akcí. S důvtipem sobě vlastním zpochybňuje kult o neporazitelných chlapcích s obřími svaly a přinesl do akčního žánru neokoukané prvky, které mu zajistily trvalou hodnotu.